Vystřízlivění aneb náš první výlet
Původně jsme měli v plánu podniknout každý měsíc jeden výlet na vozíčku, ale kvůli koronaviru nebylo možné téměř půl roku cestovat, takže jsme na první výlet s vozíčkem vyrazili až na přelomu jara a léta. A nejspíš to tak mělo být, protože kdybychom se na podobný výlet vydali v zimě, asi bychom o chuť do výletů s vozíčkem zcela přišli.
Toto povídání má ve svém názvu vystřízlivění, ale abychom předešli všem mylným domněnkám, nikterak to nesouvisí s výletem mezi vinohrady, ani s bujarou oslavou narozenin naší tety, která se konala předchozí večer v nedalekém vinařství. Kdepak. Vystřízlivěli jsme z našich představ o tom, jak budou vypadat naše výlety na vozíčku, jak je náročná manipulace s vozíčkem, kolik nám jeden takový výlet vezme času.
Jako první výletní místo jsme zvolili bezbariérovou rozhlednu Stezku nad vinohrady v Kobylí. Má tvar kruhové výseče a díky výšce 7,5m citlivě vstupuje nad vinohrady tak, aby nenarušovala krajinný ráz.
Věděli jsme, že nejbližší parkoviště je vzdálené od rozhledny asi půl kilometru, což je na výlet skoro až směšná vzdálenost. Vesele jsme tedy vysedli z auta, připravili vozíček a vydali se k vrcholu. Počasí nám přálo, sluníčko svítilo. Vlastně svítilo tak moc, až Barči na vozíčku spálilo kolena.
První část cesty od parkoviště vede po asfaltové silnici s trochu strmějším stoupáním. Představoval jsem si, že vést dospěláka na vozíčku je jen o trochu náročnější než tlačit kočárek. Když jsem se pak ale zamyslel nad počtem kilogramů, které tlačím před sebou, tak jsem pochopil, proč se mi na čele objevili slané kapky.
Přibližně v polovině cesty se kapky změnily ve slané potoky a tekly mi snad po celém těle. Naštěstí to tmavé půlkoláče v podpaží dobře maskovaly. Z asfaltové cesty se totiž muselo vejít mezi vinohrady, kde byla hrbolatá kamenitá cesta s prudkým stoupáním uprostřed. V této části jsem nebyl schopný vozíček sám vytlačit a musel mi na pomoc přijít brácha. Rozhledna je prezentována jako místo pro vozíčkáře s dopomocí, ale je nezbytné zvážit, zda-li má člověk dopomoci dostatek.
Myslel jsem si, že nám cesta nahoru zabere 20 min, vždyť pěšky bych to zvládl do 10 min. Oj, jak jsem se mýlil! Po půl hodině dřiny mi docházely síly a ještě jsme nebyli v cíli. Cesta nahoru nám trvala 35-40 min. a byla fyzicky velmi náročná.
Na samotné rozhledně byl pohyb s vozíčkem o dost jednodušší. Sklon rozhledny je mírný a dřevěná prkna na podlaze jsou bez větších nerovností. A i když není výška rozhledny nijak závratná, tak výhled za tu námahu stál.
Cesta zpět byla o něco rychlejší, ale opět jsem byl překvapen, že ne o moc. Při první větší nerovnosti chybělo málo a Barča mohla skončit nosem zabořená v zemi. Přední kolečka se zasekla o větší kámen. Když se to téměř vzápětí opakovalo znova, bylo jasné, že sestup tímto způsobem v tak strmém terénu je nebezpečný. Až opakovanou chybou jsme tedy došli na to, že z prudkého kopce musím jít nejdřív já pozpátku a přibrzďovat vozíček, který jede vlastně také pozpátku, velkými koly napřed. A opět mi v té nejprudší části s přibržďováním vozíčku musel pomoci brácha.
Po hodině a půl jsme byli zpátky u auta a já přemýšlel, jak budou asi vypadat naše další výlety…snad nebudou všechny tak náročné.
Zároveň se mi v hlavě proháněla úsměvná představa, jak jedeme v lednu s vozíčkem na Kralický Sněžník. I o tom jsme kdysi s bráchou přemýšleli…
Délka trasy: 0,5 km
Doporučená trasa: https://mapy.cz/s/jetabodola
Povrch trasy: asfaltová silnice, hrbolatá kamenitá cesta mezi vinohrady
Cena za parkoviště, vstupné: zdarma
Odkazy, které by se mohly hodit:
